Sexuální (ne)zdraví

Sexuální dysfunkce jsou definovány jako kvantitativní poruchy sexuální výkonnosti. Že nevíte, co si pod tím představit? Nejste v tom sami. Ani studovaní odborníci se nedokázali shodnout, co přesně se pod tímto pojmem skrývá, proto zdroje uvádí velmi různé pohledy a názory na danou problematiku. Největší shoda je u koncepce multifaktoriální etiologie, laicky řečeno, že dysfunkce způsobuje hned několik, ne nutně spolu souvisejících, faktorů (např. jsou zčásti získané a částečně pro ně má jedinec genetický předpoklad).

Pojďme si představit základní členění dysfunkcí, abychom lépe pochopili, proč se objevují a jak v těle fungují. Poruchy se v základu dělí do několika kategorií a podkategorií. Zkoumá se kupříkladu to, jak porucha vznikla, ve kterých okamžicích se objevuje, zda má spojitost pouze s daným partnerem, jestli je navázána na specifické podmínky...

Prvním rozdělením jsou dysfunkce primární a sekundární. Primárními chápeme ty, které se u jedince vyskytují od počátku jeho života, jsou tedy vrozené a mohou souviset i s genetickou predispozicí. Sekundární poruchy jedinec získává až po delší době plně funkčního pohlavního života. Mohou být spojeny s momentálním fyzickým nebo psychickým stavem, typicky kupříkladu poruchy erekce při užívání antidepresiv. Jakmile jedinec léky vysadí, erektivní dysfunkce pomíjí.

Další kategorií jsou úplné a částečné dysfunkce. Jak z názvů vyplývá, u úplné poruchy se jedná o naprosté chybění některé fyziologické kvality, kupříkladu lubrikace nebo pevné erekce. Poruchy částečné jsou ty, které pouze ovlivňují kvalitu a funkce je narušena jen do jisté míry. Zde bychom zařadili nespolehlivou erekci.

Kategorizace je určována také podle toho, zda se poruchy vyskytují pouze s nějakým partnerem či ve všech případech. Vážou-li se na určitého partnera, jde o selektivní dysfunkci. Poruchy, objevující se se všemi partnery spadají do kategorie generalizovaných dysfunkcí.

Sexuálními dysfunkcemi se zabývá také WHO (World Health Organization). WHO zkoumá zpravidla poruchy funkční, tedy ty, které nemají spojitost s vrozenými vlastnostmi a jsou převážně psychosomatického rázu. Rozlišují několik kategorií:

Ztráta chuti na sex je záležitostí převážně ženského pohlaví. U mužů se vyskytuje velmi zřídka, a pokud, jde obvykle ruku v ruce s depresí a s ní spojeným užíváním antidepresiv, které poruchu sexuální apetence často způsobují. Ani u žen se ovšem nejedná o primární dysfunkci. Nejčastěji je navázána na konkrétního partnera, případně se objevuje v návaznosti na různé duševní nebo tělesné potíže. Ke snížení apetence dochází přirozeně u žen po menopauze, a to kvůli poklesu estrogenu v těle. U mužů má za následek úbytku sexuálního apetitu pokles testosteronu, ke kterému dochází postupně zhruba od 30. roku věku. V obou případech dokáží alespoň částečně příznaky zmírnit doplňky stravy, které mají za cíl podpořit libido.

Bavíme-li se o úplné ztrátě, jedná se o tzv. frigiditu, s tímto pojmem jste se už určit setkali. U žen tomuto odpovídá poševní lubrikace, zduření klitorisu a uvolnění poševního vchodu. Jako porucha se zde může objevit chybějící zvlhnutí. Zde je potřeba mít na mysli, že míra vlhnutí a výskytu poševního sekretu souvisí také s fází cyklu, ve které se žena nachází a je proměnlivá. Je zde řazeno též „nedostatečné prožívání sexuální slasti“, které bývá spojené s frigiditou nebo s anorgasmií. Zvláštní klinickou poruchou spadající pod tuto kategorii je tzv. vaginismus, o kterém bude řeč níž.

U mužů mluvíme o erektivních poruchách, které zabraňují uskutečnění soulože.

Řídké dosahování orgasmu nebo jeho úplná absence je označováno jako anorgasmie. Tento problém se vyskytuje u vysokého procenta žen, avšak u většiny je řešitelný a léčitelný. Rozdíl mezi muži a ženami je v tom, že pánové dosahují orgasmu díky tělesům vyskytujícím se v penisu a jejich mechanickému stimulování. Je tedy poměrně snadné dosáhnout u nich požadovaného cíle. U žen je celý systém značně komplikovanější. Vzrušení je závislé na správném psychickém rozpoložení, můžeme tedy říct, že většina úspěchu spočívá v hlavě. Bude-li žena rozptylována okolními ruchy a myšlenkami na všechno ostatní než na přítomný okamžik, sexuálního vyvrcholení dosáhne jen velmi těžko.

U mužů je problém většinou opačný. Předčasná ejakulace spěje k neuspokojení muže i jeho partnerky/partnera. Méně častou poruchou je pak retardovaná nebo chybějící ejakulace. Občas může být postižena jen psychická složka orgasmu, a to zejména jeho smyslové prožití. Orgasmus tělesně proběhne, ale dotyčný z něj nemá žádný prožitek.

Jedná se o stav, kdy pohyby penisu v pochvě vyvolávají v ženě nepříjemné, až bolestivé pocity. Tyto problémy mohou být spojeny s nízkou sexuální vzrušivostí, ale mohou se pojit také s gynekologickým onemocněním.

Do této kategorie spadají jedinci, kteří trpí abnormálně zvýšeným libidem tzv. hypersexualitou – u žen mluvíme o nymfomanii a u mužů je užíván pojem satyriáza. Tyto stavy se projevují závislostí a všemi příznaky s ní spojenými. Jde o závažnou psychickou poruchu, která vede k permanentní frustraci a depresím. Jedinec pociťuje neutuchající sexuální touhu, která není ukojena ani přesto, že dosáhne mnoha orgasmů denně. Z tohoto důvodu se nemůže jednat o fyzickou dysfunkci.

Tímto článkem bychom měli pokrytý úvod do světa sexuálního (ne)zdraví. Nyní, když už máme jasno v základním členění poruch, můžeme si blíže představit jednotlivé ženské a mužské sexuální dysfunkce. V následujícím článku si podrobněji rozebereme nemoci častější, ale i ty méně časté a popíšeme si, jak probíhá jejich léčba a jak se dá některým problémům předcházet.